Zákaznická linka: +420 778 700 776 Po - Pá: 8:00 - 17:00
Protože tohle jsou hory
06. 10. 2017 pelety přeprava

Martinova bouda stojí kousek pod hřebenem Krkonoš už víc než 200 let. Z původně pasteveckého stavení se změnila na hostinec s ubytováním, později horskou chatu pro turisty. Za první republiky sem jezdila česká smetánka, tu vystřídali důstojníci Luftwaffe. Dnes sem míří hlavně batůžkáři, kteří za luxus považují výhledy do údolí, čtyřmetrové závěje sněhu, neproniknutelnou noční tmu, hučení ticha a syrovost přírodních živlů našich nejvyšších hor. Jenže co když jsou tohle kulisy vašeho každodenního života? O tom, jak se tady žije a podniká, nám povídal Roman Hronovský (44), který Martinovu boudu provozuje už 15 let.

 

Jak se stane, že člověk žije na horách?
Jsem tady vlastně celý život. Táta nebyl ve Straně (tj. KSČ, pozn red.) a tyhle lidi se tenkrát uklízeli na hory. Jemu se tu líbilo, takže jakmile přišla možnost, šel – a už tady zůstal. To se stává hodně lidem. Na Vosecké boudě dělal číšníka, v éře Interhotelu vedoucího a po převratu si to pronajal. Byl tam celkem 30 let. Jako kluk jsem tam jezdil na všechny prázdniny, to bylo za odměnu: myl jsem sklenice, utíral příbory. (smích) Maturita z gymnázia mi byla k ničemu, tak jsem šel na hory. Domovník, topič, číšník, potřebuješ se do toho profesně dostat. Na hospodského jsem se vyučil vlastně u táty na Vosecké boudě.

 

Je to jen pět kilometrů, ale kudy vedla vaše cesta na Martinovku?
Táta mi jednou volal a povídá: “Kup si Annonci, je tam pěknej inzerát.” Před 15 lety to tak fungovalo. PRONAJMU HORSKOU BOUDU. Říkám si, to znám, to je kousek. A tak jsem šel a pronajal si to. Žádní známí, lidi v tom hledají hrůzy a podvod. Ale jméno mě podepřelo, to je jasné.

 

Čím se tu tehdy, v roce 2002, topilo?
Dřívím, byly tu dřevozplynovací kotle. Během tří let jsme zjistili, že to vůbec nefunguje! Dřevo musí být vyschlé, ale zase ne přeschlé, to je tady v těch podmínkách těžké dohnat. Nemáme na to skladovací prostory, kolem baráku jsme měli 240 kubíků dřeva…! Kotelníci měli životnost pár měsíců. V létě se nadřeli jako koně: museli to pořezat, posekat, porovnat, a když měli konečně hotovo, museli to začít ládovat do kotle. Brzy přišli na to, že když to naládujou, začne to zhasínat, a každou půlhodinu je to potřeba prohazovat. I v noci! A navíc to dehtovalo, takže kotel zadehtovaný, komín zadehtovaný a stejně tady nebylo teplo, jen smrad. Hosté seděli u večeře v zimních bundách, kouřilo se jim od pusy, to bylo peklo. (smích) Kotelníci byli silní chlapi, co chtějí na hory, ale po třech měsících mi říkali: “Nejde vo peníze, ty vole, ale tohle já dělat nebudu.” Pár let jsme s tím zápasili a pak jsme si řekli, že to takhle nejde.

 

Jaká řešení jste zvažovali?
Začali jsme vymýšlet, že budeme moderní: vrty, tepelné čerpadlo. Návratnost? Tady ne. Sluneční kolektory se zpětným okruhem nám zakázal KRNAP. Zdůvodnění: “krajinný ráz”. Se střechou plnou kolektorů by horská bouda vypadala jinak, než jak vypadat má. Pelety byly tehdy v plenkách, kotle nebyly extrémně drahé. Když je člověk zoufalý, tak něco udělá. Dali jsme to sem, navezli peletky, zapnuli kotle, nasypali a začali topit. A ono to jelo! Od té doby vlastně nemáme problém.

 

Co všechno se tím změnilo?
Radiátory hřejí. (smích) Přestali jsme mít problém se zadehtovaným komínem. Přestali jsme řešit kvanta popela z dříví, nebyl tu smrad. Prostě to fungovalo. Od chvíle, co tu máme peletové kotle, nemáme domovníka – protože ho prostě nepotřebujeme! V létě štípal, v zimě ládoval, teď nic. Ušetřený náklad na jednoho člověka a celý rok, dejte si to do kalkulačky. Ten komfort je nesrovnatelný: teplo, čisto a bez námahy. Bereme 15kilové pytlíky, protože sklep není úplně suchý a nemůžeme tu mít foukaný materiál. Ten pytlík zvládne do výsypky vysypat i ženská, každá. V létě k nám náklaďák Waldery s peletami dojede a manipulátor složí do garáže.

 

 

Provozovat hospodu na hřebeni hor, co to obnáší?
Hospoda je to jako každá jiná: pivo, guláš, houskový knedlík. Ale tady navíc bojuješ s logistikou a počasím. Nikdo ti nepomůže. Na všechno musíš myslet dlouho dopředu. Když bychom v půlce února zjistili, že jsme zásobu pelet podcenili, jak to sem dostaneme?! Rolba uveze jen půl palety, to spálíme za tři dny. Tu rolbu bych zničil. Takže musíš taky umět řídit rolbu, vlastně dva druhy rolb. Musíš mít terénní auto, protože normální auto se tady rozpadne. Musíš myslet na to, aby se nic nerozbilo, preventivně kontrolovat spoustu věcí. Když už se něco rozbije, je dobrý to umět sám; základní věci na elektriku, na vodu, na plyn. Na komplikovanější věci musíš mít “načechraný” místní řemeslníky, kteří sem rádi přijedou a z toho maléru tě vytáhnou. Za ty roky jsme to už vyfiltrovali – preferujeme místní firmy, ty dobré a pružné. Dneska už to jsou kamarádi.

 

Jaký typ hostů jezdí sem na Martinovku?
Říká se tomu batůžkář: pohorky, hole na nordic walking, v zimě běžky nebo skialpy. Jsou to turisti v pravém slova smyslu. Dělají to pro zdraví, lásku k horám a k výhledům, jedou za vzduchem – prostě jedou na hory. Lyžování ve Špindlu (Špindlerův Mlýn, pozn. red.), tomu se taky říká “jet na hory”. Ale jet lanovkou nahoru a na drahých lyžích dolů, to není “jedu na hory”, to je “jedu lyžovat”. A to můžeš dělat na Lipně nebo v jiném lyžařském areálu! Jet na hory, to znamená jet sem, na Martinovku. Protože tohle jsou hory.

 

Jsme v I. zóně KRNAPu, skialpinismus je tu povolený?
Tady se v zásadě nesmí mimo cesty nikde, ani v létě, ani v zimě. Skialpinistů ale za poslední roky masivně přibylo. A já se nedivím, je to supr! Aby KRNAP ukázal lidskou tvář, vymezil asi sedm tras, které nejsou přesně nalinkované a vedou volným terénem. A o to jde: projet se v prašanu, prokličkovat mezi stromy. Stromům se nic nestane, jelen toho poškodí víc – skialpinista nic neokusuje. Tímhle způsobem to zlegalizovali a všichni jsou spokojení. KRNAPu vadí hlavně frajeři s našlapanýma skútrama, kteří dělají v zimě tajné přejezdy po hřebeni Krkonoš.

 

 

Co když dorazím se sjezdovkama?
Vlek tu není a žádná lanovka sem nejezdí. Ale bez odrážení odtud sjedeš do Špindlu nebo k Medvědínu. Jde jen o to, jak se dostat zpátky – musíš si zaplatit skútr. Není to zadarmo, ale je to pár korun. Sem jezdí sjezdaři, kterým o noční zábavu ve Špindlu nejde. Žádné aprés ski. Mají tady penzion, hospodu, večer bar. I s nákladem na návraty skútrem nebo rolbou (pokud je to skupina) jsou na Martinovce ve výsledku na poloviční ceně, než jakou by platili za něco srovnatelného ve Špindlu.

 

Takže autem se sem dostat nedá?
Snažím se lidem vysvětlit, že na hřebenech to funguje jinak než ve městě. Zaparkovat přímo před barákem je samozřejmé, ne? Není. V zimě se sem nedá dojet autem, žádným autem. Máme hummera a stejně sem nedojedeme! Jestli vám v Praze v showroomu řekli, že tohle vaše SUV vyjede všude, nevěřte tomu. Co ve městě funguje supr, tady už je pod čarou. Schválně se koukejte na espézetky, kdo je místňák a čím jezdí. To jsou auta, který fungujou. Pokud máte dobré auto a jste dobrý řidič, můžete se odvážit vyjet do Medvědího kolene. Ale nezapomeňte na řetězy a lano, budou se hodit. Nám už došly. (smích)

 

Zmínil jste Hummer. Co je na amerických autech tak zvláštního?
Americký auta jsou jiný, vždycky byly jiný. Jakmile k tomu člověk čichne, už je v tom. Má to jenom samé výhody. Jako jediná nevýhoda se uvádí něco o spotřebě… Auta dneska berou něco mezi osmi a deseti litry. Myslím ta, do kterých se něco vejde a dokážou předjet autobus. (smích) Americký auta žerou jen o trošku víc, ale mají třikrát větší motory a pod zadkem máš 350 koní – s tím už se dá ledacos vymýšlet! Ta velká výkonová rezerva zvyšuje pasivní bezpečnost. Americký auto je levný na pořízení, americký auto se “nesere”, protože je jednoduchý. A hlavně, americký auto je hezký.

 

Evropská auta nejsou?
Nebudeme si nic nalhávat: Passat je “hnusnej” – design nic, emoce nic – a Lincoln Continental je pěknej. Tak to prostě je. Evropské sportovní auto jako BMW nebo Audi… jede to parádně, ale zvenku to vypadá obyčejně. Americké sportovní auto – Chevrolet Camaro, Corvette, Ford Mustang – to chceme mít všichni doma a chceme to mít přímo v obýváku! … Hele, to je vášeň, tak bacha na to, jak k tomu čichneš…

 

Historie Martinovy boudy

Začalo to roku 1795, kdy boudu postavil jistý Martin Erlebach – podle něj se bouda jmenuje. Jeho stádo dobytka se prohánělo na rozsáhlých pastvinách, které sahaly až k hranicím s Dolním Slezskem. Od poloviny 19. století zde hospodařil Václav Lauer, jehož syn Johann přestavěl boudu už v roce 1879 na hostinec s možností ubytování. Dál se tu ale choval dobytek a pěstovaly brambory (nejvýše v Krkonoších). Začátkem roku 1912 si boudu pronajal zkušený hoteliér z Nové Paky, Otakar Hloušek. Díky němu získala Martinova bouda celkem 14 pokojů, z toho 5 vytápěných. Luxus, že? Za první republiky se bouda s pastvinami v důsledku Pozemkové reformy dostala do rukou státu. To však nebránilo tomu, aby se z ní stalo oblíbené místo výletů nejbohatší vrstvy české společnosti a umělců. Po vyhnání Čechů ze Sudet vedli boudu bratři Hollmannové, v letech 1942–45 ji používala jako rekreační objekt německá Luftwaffe. Do vlastnictví státu se Martinova bouda vrátila po válce a zůstala v něm až do konce komunistického režimu.

www.martinovka.cz

Nejčtenější články

Certifikace ENplus Certifikace ENplus

Certifikace ENplus zaručuje kvalitu dřevních pelet tak, aby chránila všechny zúčastněné.

Celý článek
Proč topit briketami Waldera Proč topit briketami Waldera

Zásady a důvody pro topení briketami

Celý článek
Příručka pro výstavbu sil a skladování dřevních pelet Příručka pro výstavbu sil a skladování dřevních pelet

Příručka pro výstavbu sil a skladování dřevních pelet popisuje požadavky na ochranu kvality paliva a tím zajišťuje bezpečné skladovací podmínky pelet pro obě zúčastněné strany – instalační techniky i spotřebitele. Jsou zde zahrnuty jak technické požadavky na sklady s peletami, tak informace ohledně bezpečného a hospodárného provozu těchto skladů. 

Celý článek