Jeden den s řidičem Waldery z pohledu fotografky

Je chvíli po sedmé. Do sychravého rána se pomalu vkrádá světlo. Přicházím ke skladu. Roman nakládá poslední paletu do plně naloženého kamionu. Parkuje ještěrku, zabezpečí bočnice a zatahuje plachtu.
Na plachtu dnes sáhne ještě šestnáctkrát. Do kabiny se vyhoupne a seskočí minimálně třicetčtyřikrát a Moffetta si stáhne šestkrát a šestkrát ho zase zabezpečí zpět „na zadku“ kamionu. Rutina, kterou s pečlivostí a grifem už nevnímá. Tahle práce není pro slabý.

Vyhoupnu se do kabiny. Vyrážíme. Fascinuje mě ten rozhled. Fascinuje mě celá kabina. Připadám si jako v kokpitu. Tohle se mi bude líbit.
Míříme na Kladensko a Křivoklátsko. Naplánovanou trasu jsem si prohlížela včera. Roman jí má ve dvou navigacích. Počítá se zákazy, uzavírkami, nízkými mosty, časovými možnostmi klientů. Líbí se mi přidané poznámky téměř ke každému klientovi od holek z kanceláře. Tady má někdo své zákazníky moc rád.
Roman začíná vyprávět. Vypráví celý den. Zážitky z dob, kdy jezdil do Rumunska, Francie, Španělska. Dobrodruh.

Blížíme se k prvnímu místu vykládky. Roman volá a ujišťuje se, že má správné číslo popisné. Dům na konci vesnice, silnice se dost stáčí, za zatáčkou na nás mává majitel. Místo není přehledné, ale majitel vše zabezpečuje trojúhelníkem před zatáčkou.
Reflexní bunda, kontrola výdejního lístku, odtáhnout plachty, odstranit bočnice, obhlídka místa „Dobrý den, tak kam to dáme?“, nastartování Moffeta, stáhnutí Moffeta, pohrát si s umístěním palety.  „Chcete to opravdu sem? Kam do budete pak nosit? Tak to posunu ještě o dva metry. No jasně, že to jde..“. Moffett zpátky na své místo, bočnice, plachta, skok do kabiny, kontrola papírů, platba (např. platba na dobírku), konverzace, podpalovače jako dárek, rozloučení a jedeme. Říkejme tomu rutina, ale 100krát jinak.
Aha, co je Moffett? No já už to vím. Je to ta terénní ještěrka, kterou si kamion vozí s sebou na zadku. Neskutečně praktické a cool. Klienti ukáží místo, kde chtějí mít paletu uskladněnou a řidič to se svým vesmírným vozítkem zvládne na centimetry přesně. Radost. Nadšení. Žádné povolávání synů, dcer a zeťáků na přerovnávání balíků zpoza branky do garáže. Chápu jeho oblíbenost.

V čem je tedy ten rozdíl?

Místo číslo jedna

Malá silnička. Je potřeba stále sledovat provoz. Garáž umístěná 1,5 m nad úrovní vozovky. Velice těsně se tam vejdou tři palety, Roman si s tím vyhrál. Přímo teleskopicky. Klient zaplatil a šel opět na home office. Za 15 minut je hotovo.

Místo číslo dvě

Roman před příjezdem volá. Vtipkuje. „Mávejte na mě jako na 1. máje, za dvě minuty jsem tam“. Usměvavá paní mává. Parkujeme na širší silnici. Pohodička. Otevřená brána. Moffett vjíždí 40 m do zahrady a skládá čtyři palety, co nejdál to jde, vždy vycouvá zpět. Místo konečného uskladnění je, bohužel, za skleníkem. K němu už vede jen úzká podmáčená cesta mezi domem a skleníkem. S Moffetem nemá Roman šanci se vejít a s paleťákem by v tomto terénu nepohnul. Paní je přesto nadšená. Stejně tak její tatínek. Do příště prý finální cestičku vydláždí. Obdivuji vitalitu sympatické zákaznice. Pelety si od Waldery bere poprvé, ale trh si prý pečlivě prostudovala, šířku příjezdové cesty několikrát měřila, aby těch 40 m nemusela jezdit s kolečkem. Chválím její zahradu, lehce okomentujeme nová vládní nařízení a popřejeme si hodně zdraví. Spokojenost.

Místo číslo tři

Chmelařská oblast. Úzká zpevněná cesta. Roman se otáčí a parkuje raději cca 200 m od domu, aby měl prostor na manipulaci, dál se stejně nedá zajet. Představuji si, jak bych tu manévrovala s osobákem. Otáčení se na malém plácku s kamionem je pro mě sci-fi. Zákazník má pouze jednu paletu briket na zkoušku. Roman odfrčí s Moffettem tak rychle, že vůbec nestíhám fotit. Moffet s přehledem zvládá polňačku a za chvíli vjíždí na zahradu, jednoduše skládá paletu a za pár minut už pokračujeme dál.

Místo číslo čtyři

Nádhera! Roman si pochvaluje místo. Dobře se mu parkuje, garáž je přímo u silnice. Pohrál si s každým centimetrem. Paní se zájmem sleduje, jak se jí zaplňuje garáž, ale stále bude mít prostor vedle regálů. Vážně dobrý. Ujišťuje se, že mladí, kteří jsou v práci a brikety objednávali, mají dopředu zaplaceno. Jasně, mají. Už jen podpis a jedeme.

Místo číslo pět

Křivoklátsko. Míjíme stáda krav. Podzimem zbarvené lesy. Romantika. Do cíle nám zbývají dva kilometry. Asfaltka je čerstvá, ale úzká. Zastavují nás silničáři.
„Nemůžete dál.“ 
„Vždyť to jsou dva kilometry.“
„Ale nejde to, musíte se vrátit.“
Romantika končí. Nejsme sami, před námi stojí překvapený osobák, za námi další. Taky silničáře nečekal. Asi chyba ve značení. No fajn. Osobák se otáčí. Ten se má. My nemůžeme. Couváme celý kilometr úzkou asfaltkou, která se různě kroutí mezi domy a svahem. Jestli se nepotí Roman, tak já tedy jo.
Roman volá klientovi. Nechá si ho nahlas, navádí nás cestičkami jinudy. Čeká na nás manželský pár. Evidentně je způsob manipulace moc baví. Brankou Roman projede, dvorek už je úzký, ale poradí si. Jak jinak než teleskopicky. Každý centimetr se počítá. Manželský pár se sem odstěhoval před několika lety. Stále si užívají výhledů, klidu, procházek. Vypráví nám, jak nedávno z ohrad utekl býk a manželka se s ním přetlačovala na silnici. Naštěstí v autě. Stále sledují kouzla s Moffetem. Oba. Zážitek.
Dochází mi, že setkat se spokojenými zákazníky osobně, je velký benefit. Odměna. Smysl práce. Třešnička na dortu.

Místo číslo šest

Naše poslední vykládka. Navigace nás vede kolem letiště. Mám pocit, že už jedeme po cyklostezce. Lehce váháme, zda jet dál. Najednou se před námi otevírá prostor s domy s pěkným bydlením.
Se zákazníkem tu čeká partička brigádníků. Roman pelety složil přímo před branku, ale ta je pouze pro pěší, uzoučká. Z technických důvodu nelze použít vjezd. Ale i toto přiblížení se počítá. Rozloučíme se a vracíme se do skladů.

Co se děje mezi místy vykládek?  

No divili byste se, ale je toho dost.

• Před 1 si vzájemně volají řidiči Waldery, kam kdo dnes jede, jak se má, ať vyfotím Romana za volantem, že mu to tam fakt sluší…

• Mezi 1 a 2 už znám spoustu rumunských příhod. Baví mě, jak Roman volá zákazníkům. Vždy vtípek. Jinak by ho to prý nebavilo.

• Mezi 2 a 3 Roman objednává chlapíky na sundání své střechy.

• Mezi 3 a 4 zkoordinuje řemeslníky na stavbě.

• Mezi 4 a 5 toho moc nevyřídí, neb couváme šílenou silnici.

• Mezi 5 a 6 máme čas. Dnes je poslední den, kdy jsou ještě otevřené restaurace, od zítřka je kvůli vládnímu nařízení zavírají. Stavíme se tedy na oběd. Kachnička a guláš. Po obědě útlum.

• Mezi 6 a skladem hledáme pumpu, kde mají dobrý kafe. Volají holky z kanceláře a předávají Romanovi dobré reference z předchozího dne. Někdo ho moc chválil. To je přímo idylka. Líbí se mi, že volají hned za čerstva. Roman je rád, ale nepychne, ví, že co den, to pestrost. Ve všech směrech.

Celý den jsem fotila. V pět jsem doma. Příšerně unavená. Asi ten čerstvý vzduch.
Jeden den v kamionu mě bavil a klobouk dolů před touto profesí. Rozváží se za každého počasí, ať je mráz, déšť, horko, vlezlo..  Ale až jednou pojedete jako závozník, dobře Vám radím, neskákejte z kabiny s batohem na zádech, nikdy nevíte, jestli nezůstanete za něco viset.

Další článek